Do jisté míry za to může stát a jím dříve vlastněný Český Telekom. Monopolní vlastnictví drátové infrastruktury, na které pranic nezměnil ani unbundling, spolu s nenasytnou cenovou politikou donutil zájemce o internet chopit se iniciativy. Lokální poskytovatelé rostli jako houby po dešti, každý si stavěl svou poslední míli, svou agregační sít i svou páteř. Sítě se rozšiřovaly a expanze logicky pokračovala i na území někoho druhého, ve finále jsou lukrativní lokality pokryty hned několika poskytovateli. Podívejme se na tuto skutečnost z pohledu kmitočtového…
Nejpopulárnější jsou samozřejmě nelicencovaná pásma. Džungle panující v pásmech 2,4 a 5,4 GHz nutí poskytovatele porušovat předepsané technické podmínky či utíkat do pásem, která nejsou pro WLAN primárně určena. Přes všechny problémy se v těchto pásmech i nadále staví, protože technologie jsou levné, dobře dostupné, jejich zvládnutí je snadné díky sdílení zkušeností v široké komunitě na rozličných fórech. Sofistikovanější metody pokrytí jako je beamforming či MIMO se příliš neujaly, protože jsou složitější, technologie dražší a hlavně jejich skutečný přínos jen těžko prokazatelný. Licencované pásmo 3,5 GHz situaci nijak nezlepšilo. Technologie jsou znatelně dražší a poplatky za frekvence vysoké ve srovnání s kapacitami, které relativné úzké kmitočtové příděly dovolují poskytnout. Navíc přísné koordinační podmínky neumožňují příliš husté pokrytí.
Z možností rádiového přístupu je to asi tak všechno. Kalné vody rozvířil až záměr ČTÚ vypsat výběrové řízení na kmitočty v pásmu 3,7 GHz; ze zadání a vypořádaných připomínek je však patrné, že pro malé a střední poskytovatele bude toto pásmo nedostupné, pakliže nepadne celé na oltář rozvoje LTE.
Pokud se agreagační vrstvy sítě týče, zde vládnou spoje bod-bod pro bezlicenční pásma, konkrétně 10,5 GHz, 17 GHz a 24 GHz. Tyto spoje jsou navíc stále více vytlačovány směrem ke koncovému zákazníkovi; jednak dřívější kapacity desítek megabitů dnes nestačí k pokrytí ani menší vesnice, jednak tyto technologie stále zlevňují a zrychlují. Jenže ani tato pásma nejsou nafukovací, a prestože zde dosud vládla jakás takás kultura, i zde se konkurenční boj přiostřuje. Stále více se porušují výkonové parametry, stále častěji se využívají ne zrovna efektivní širokospektrální technologie, objevují se i technologie jen problematicky slučitelné s těmi stávajícími. A vyhlídky na nové pásmo jsou v nedohlednu.
Dále jsou k dispozici licencované kmitočty od 4 do 42 GHz. Není jich nadbytek, ale jsou. A jsou stále populárnější, hlavně na páteřních spojích, kde už se přece jen více hledí na kvalitu a poplatek za využití frekvence je jakž takž ospravedlnitelný. Na některé páteřní aplikace nelicencované kmitočty využít nikdy nepůjde, typicky velké kapacity na dlouhé vzdálenosti.
A pak jsou tu ještě dvě relativně nová nelicencovaná pásma: E-band (70/80 GHz) a V-band (60 GHz). Pásma s velkými kapacitami a krátkým dosahem, která zůstávala dlouhou dobu bez povšimnutí, neboť zařízení byla relativně málo dostupná a jejich ceny vysoké. Vidle do toho hodila až nejmenovaná malá Izraelská firma, která vypustila na trh zařízení s vysokou kapacitou za relativně velmi dostupnou cenu, což donutilo i ostatní výrobce reagovat. Pásma je víc než dostatek, jeho vyčerpání je i vzhledem k parametrům antén a omezenému dosahu v nedohlednu.
Možností bezdrátového přístupu k internetu jak vidno není mnoho, nicméně existují a budou i nadále hojně využívány. Je jen na provozovatelích, zda je budou užívat s rozumem a šetrně k omezenému pásmu, či zda budou šetřit každou korunu hlava nehlava. Ve druhém případě to může mít pro náš unikátní ISP segment zničující následky...
V příštím týdnu se podíváme na toto téma z pohledu požadavků na technologie...
