Internet věcí možná nebude

Mike Elgan ve svém komentáři vysvětluje, že pokud nedojde k zásadní změně v přístupu států a organizací, budoucnost tzv. internetu věcí zdaleka nebude tak růžová, jak se očekává. Hlavními problémy tohoto fenoménu se sporným názvem budou střet různých vizí, konkurenční boj a vzájemná (ne)kompatibilita jednotlivých systémů.

Internet věcí možná nebude




Analytická společnost Gartner tvrdí, že „internet věcí“ bude do roku 2020 zahrnovat 26 miliard připojených zařízení. Možná. Ale připojených k čemu? A jak? Je tu pár věcí, které bychom si o tomto fenoménu měli vyjasnit.

Především jde o to, že žádný „internet věcí“ nebude. Toto označení se používá pro souhrnný popis zařízení připojených k internetu a komunikujících bez lidského zásahu.

Pokud si například čtete tenhle článek, používáte „normální“ internet. Jste člověk, který komunikuje s jiným člověkem (v tomto případě s mou maličkostí), k čemuž nám pomohli další lidé (redaktoři, webdesigneři, inženýři a další). Internet tvoří lidé a počítače, jejichž hlavním posláním je pomoci těmto lidem komunikovat.

Povídal si stroj se strojem...

Tak zvaný internet věcí se liší především tím, že v jeho případě lidský prvek chybí. Představme si, že jsme se posunuli o deset let do budoucnosti, tedy do doby, kdy už má být internet věcí rozvinutý. Právě jste si domů přinesli „chytrý topinkovač“, který disponuje připojením k internetu. Zapojíte ho do elektřiny, topinkovač se spustí, vyhledá vaši domácí Wi-Fi síť a vyšle dotaz všem ostatním zařízením, která jsou registrovaná na vaše jméno.

Tento dotaz přijde vašemu budíku, vašemu chytrému zubnímu kartáčku, televizi, telefonům, tabletům, počítačů, chytrým brýlím, chytrému detektoru kouře, centrále vaší chytré domácnosti, chytré lednici, chytré pračce, dokonce i chytré kočičí bedničce. Tato zařízení se topinkovači jedno po druhém představí a sdělí mu svůj účel, topinkovač se zase představí jim.

Od této chvíle je topinkovač schopný posílat a přijímat zprávy ostatním zařízením. Ráno k vám třeba přijdou přátelé na snídani a vy jim uděláte topinky. V kuchyni vzroste teplota a vznikne trocha kouře, což neujde chytrému detektoru kouře. Ten se ale ihned nespustí a místo toho pošle dotaz ostatním zařízením.

Přeloženo do lidské řeči to bude znít přibližně takhle: „Vy někdo topíte a kouříte?“

A topinkovač odpoví přibližně takto: „Jo, to jsem já. Nic nehoří, netřeba se plašit.“

Požární poplach je odvolán, a to na základě komunikace bez jakéhokoliv lidského zásahu. Je to jen jeden z mnoha příkladů spotřebitelského „internetu věcí“ (přičemž zde samozřejmě bude i jeho masivní nasazení v průmyslu a dalších oblastech).

Iluze kompatibility

„Internet věcí“ je špatný název už jenom proto, že „věci“ žádný svůj vlastní internet nemají. Používají ten normální. „Věci připojené k internetu“ by bylo lepší, „věci, které komunikují s jinými věcmi bez lidského zásahu“ by bylo ještě lepší.

Dalším důvodem, proč jde o nevhodný termín, je skutečnost, že zařízení se mohou navzájem propojovat i jiným způsobem (P2P, LAN a další) než přes internet. Schopnost připojení k internetu tedy není nutnou podmínkou pro zařazení zařízení do kategorie „internetu věcí“.

A pak je tu ještě jeden (fatální) problém. Termín „internet věcí“ naznačuje přítomnost kompatibility a univerzálnosti komunikačních standardů, k níž ovšem nemusí nikdy dojít.

Základní standardy, na kterých stojí internet, byly vyvinuty dříve, než se na scéně objevily mocné velké společnosti. Jinými slovy, než stačili velcí hráči začít rozhazovat miliardy dolarů, aby prosadili svou, standardy jako TCP/IP se staly univerzálními.

To je ovšem něco, co u internetu věcí rozhodně neplatí. Celý fenomén má původ v komerčním prostředí silných společností se vzájemně se vylučujícími představami, jak má celé odvětví vypadat.

Článek pokračuje na další straně









Úvodní foto: IDG News Service

Komentáře