3D je out!

Ještě před dvěma lety muselo být všechno 3D. Na trh se draly 3D televizory, 3D kamery, 3D fotoaparáty, 3D mobily a po vzoru marketingového „HD“ hrozilo, že brzy budou ve 3D i plenky a jogurty. Jenže ouha.

3D je out!



Největším propadákem roku se staly 3D mobily s tzv. autostereoskopickými displeji (tj. displeji, které jsou schopné pomocí systému čoček zobrazovat 3D obraz i bez speciálních brýlí). 3D efekt je nevalný a málokdy se uplatní, zbylá výbava nic moc a 3D navíc rychlosti ani výdrži baterie nepřidá. V každodenním užívání telefonu tak spíš ruší, takže ho uživatel beztak brzy vypne.

O moc lépe na tom ale nejsou ani 3D televizory. Ty pro získání 3D efektu využívají 3D brýlí se střídavým stmínáním levého a pravého sklíčka, a to obvykle 200× za sekundu. To má ovšem na výsledný obraz dvě nepříjemné fyzikální implikace – subjektivně vnímaný jas obrazu se snižuje na 50 % (stejně jako v klasickém kině) a kritická frekvence, při které oko už vnímá blikání obrazovky, roste na dvojnásobek, což je také důvodem, proč se 3D nenabízí u 100 Hz televizorů.

3D se proto montuje pouze do střední a nejvyšší třídy televizí, která je dnes zároveň obvykle vybavena síťovými funkcemi, DLNA a USB portem či čtečkou paměťových karet. To je zároveň důvod, proč se marketingová oddělení výrobců 3D televizorů a nejrůznější průzkumy jako DisplaySearch neustále ohánějí tím, jak prodeje 3D televizorů rostou. Ano, rostou, ale nelze to říct o počtu uživatelů této funkce, která je v dražších televizorech jen jednou z mnoha dalších.

V čem spočívá problém s 3D u televizí?

Problémy jsou v zásadě tři. Zaprvé, každý divák musí mít vlastní 3D brýle, zatímco výrobce obvykle dodává jeden, u hi-endových modelů pak dva kusy. Je také zřejmé, že pro diváka, který nosí vlastní brýle, jsou 3D brýle poněkud méně příjemné.

Problém číslo dvě pak spočívá v nedostatku obsahu. TV stanice ve 3D nevysílají a jen tak vysílat nebudou, protože by jednou 3D stanicí zabraly pásmo pro dva Full HD kanály a protože samy nemají 3D obsah. Blu-ray, který 3D dokáže nabídnout, není (nejen) v ČR bůh ví jak rozšířený a navíc ani v civilizovanějších zemích není 3D Blu-ray disků, kdo ví kolik, a nejsou ve srovnání s klasickými Blu-ray disky vůbec levné (o českých cenách už nemluvě).

Konečně třetí problém je čistě fyziologický a výrobci 3D zařízení o něm v počátečním boomu velmi rádi mlčeli. Přesto, že se jedná o problém známý už bezmála dvě desetiletí – světová média ho objevila teprve v roce 2010 a spolu s tím ho objevili i spotřebitelé, ať už jen v novinách nebo na vlastní kůži. Část diváků totiž principiálně nesnese 3D obraz, protože jejich mozek si neporadí s nesouladem mezi 3D scénou vnímanou očima a reálným okolím vnímaným dalšími smysly. Problémy se obvykle projevují zvýšenou únavou, bolestmi hlavy a pocity na zvracení. Přesné procento lidí s tímto problémem sice není známo, ale obecně se má za to, že se týká více než 10 % populace.

Další skupina je zase přecitlivělá na blikání, tj. má vyšší než obvyklou 50Hz kritickou frekvenci blikání, což opět vede k bolestem hlavy a zvýšené únavě už při sledování 3D TV v řádu desítek minut. Aby toho nebylo málo, existuje ještě početná skupina lidí, kteří se naopak na 3D prostředí adaptují extrémně dobře, takže jejich mozek vezme 3D scénu velice rychle za skutečnou. Problém však nastává s přechodem zpět do reality, zejména při hraní her. Z tohoto důvodu již koncem 90. let minulého století americké letectvo zavedlo podmínku, že piloti musejí po výcviku na simulátoru dvakrát takovou dobu ležet v klidu na posteli, aby se adaptovali na reálné prostředí. Předtím se totiž U. S. Air Force potýkala s nezvykle častými dopravními nehodami pilotů po výcviku v simulátoru.

3D TV potřebuje 3D obsah a naopak

Na (ne)úspěchu 3D televizorů stojí přirozeně i 3D kamery a 3D fotoaparáty, které je potřebují ke svému zobrazení. Videokamery se obecně potýkají s problémy a 3D je, zdá se, vůbec nezachraňuje. Není o něj totiž zájem. 3D kamera musí mít dva objektivy, má dvojnásobný datový tok, je větší a má zkrátka všechny možné nevýhody, a to jen proto, že umí pořizovat záznam ve 3D, který si zatím bez brýlí a odpovídajícího televizoru prostě nepustíte.

3D fotoaparáty se oproti tomu trochu poučily a využívají výhod statického snímku. 3D fotografii tak dokáže pořídit i kdejaký kompakt, prostým asistovaným posunutím fotoaparátu. Problém je však opět v tom, že potřebujete 3D televizor na to, abyste se na pořízenou fotografii vůbec mohli podívat.

Jak to bude s 3D dál?

Jedinou rozumnou alternativou jsou, zdá se, autostereoskopické systémy. Ty, se kterými Philips už jednou neuspěl, když v roce 2007 uvedl svoji technologii WOWvx. Problém byl totiž v astronomické ceně, která je bohužel daní za to, aby bylo možné dosáhnout plného 3D efektu z více než jednoho pozorovacího úhlu (tj. aby televize byla reálně použitelná).

Autostereoskopické systémy jsou přitom perspektivní kvůli tomu, že odstraňují hned několik problémů jednou „ranou“ – jas neklesá, kritická frekvence blikání neroste, nejsou potřeba brýle a počet diváků je takřka neomezen. Právě autostereoskopické televizory tak byly hitem letošního CESu. Jenže aby se na trhu reálně uchytily, je nutné, aby jejich cena klesla na rozumnou míru a aby byl k dispozici 3D obsah.

3D se tak ocitlo de facto v začarovaném kruhu – bez obsahu není poptávka, bez poptávky nejsou peníze na vývoj autostereoskopických technologií a bez peněz na vývoj jsou tyto technologie tak drahé, že nemá smysl pro ně vytvářet obsah. A jeden film, nota bene už tři roky starý, 3D zkrátka nespasí, což se také potvrdilo.


Autor je nezávislým konzultantem a publicistou. Zajímá se především o moderní (nano)technologie a management.







Komentáře